Pokud je před námi nějaké složité jednání, závažná schůzka s nepříjemným člověkem, školní zkouška, nebo nás čeká nějaká obtížná cesta, obvykle nám příliš nechutná a ani ten nejlepší oběd si příliš neužijeme. Napětí a obavy spolehlivě likvidují snahu a dovednost kuchaře.
Dnešní čtení nás zvou na dvě takovéto hostiny, prožívané ve stínu nejistoty a úzkosti. V poslední den egyptského otroctví prožívali Izraelité večeři ve chvatu. Čekal je útěk z přísně střežené země. Putování drsnou pouští. Náročná cesta ke svobodě. V temnotě, do níž se měli vydat, řádila smrt a umírali prvorozenci Egypťanů. Ačkoliv se kuchařky jistě snažily udělat beránka co nejchutnějšího, všichni stejně mysleli jen na jedno – jak to všechno dopadne.
Podobná tísnivá atmosféra vládla i při Ježíšově poslední večeři. Věděl, co jej čeká. U stolu spolu s ním byl zrádce Jidáš. Okolo večeřadla brousili špehové velerady. Ježíše čekalo zatčení, utrpení a smrt. A dokonce se i zde apoštolové navzájem přeli o to, kdo je z nich nejpřednější, kdo má nárok na místa v čele. Ježíš nepociťoval jen obavy a úzkost, ale i zklamání nad tím, jak málo se toho zatím od něj naučili, jak málo jej pochopili. Také při této večeři hodovníci sotva ocenili snahu maminky sv. Marka, která apoštoly s jejich Mistrem hostila a určitě zajistila prvotřídní košer lahůdky.
Jídlo, zejména když je kvalitní, však člověku dodá energii, posílí a povzbudí jej. Pohoštění, zvlášť od někoho, kdo nás má rád, člověka uklidní. Zvládne pak obtížné věci a úkoly mnohem snáze, než člověk hladový. Není tak vystresovaný a nervózní jako ten, komu kručí v břiše.
Myslím si, že Pán Ježíš právě proto ustanovil Eucharistii, svátostnou hostinu, abychom i my dnes zvládli všechny obtíže života, měli sílu k putování do nebe, do skutečné zaslíbené země. Izraelité, díky večeři beránkově, dokázali uniknout jak smrti, řádící mezi Egypťany, tak i pronásledujícímu faraónovi a jeho vojsku. Projít Rákosovým mořem. Dokázali vyjít z temnoty do světla.
Apoštolové, díky hostině na níž jim Kristus dal za pokrm své Tělo a Krev, dokázali překonat beznaděj Velkého pátku a Bílé soboty, kdy se zdálo, že jejich Mistr potupně a definitivně prohrál a oni s ním. Dokázali se dočkat nové večeře, kdy k nim znovu přišel Vzkříšený a všechen zármutek i strach zahnal. Pak už s ním v neděli Zmrtvýchvstání hodovali v úplně jiné náladě, naplněni štěstím. V takové pohodové, klidné a šťastné atmosféře, jakou snad někdy zažíváme u štědrovečerní hostiny, kdy jsou před námi samé krásné věci.
Tak tedy i nás Ježíš při mši svaté, slavené na památku jeho poslední večeře, posiluje a povzbuzuje, aby nám nikdy nedošly síly, neztratili jsme víru a nepřestali směřovat k hostině do Božího království.
Společné jídlo také lidi sdružuje. Když se rozdělí horolezci, polárníci nebo vojáci o poslední konzervu, utuží to jejich vzájemnou důvěru. Stejně tak, když nás pozve na hostinu někdo významný, koho respektujeme a obdivujeme, tak s ním najednou máme důvěrnější vztah, poznáme, že nám věří, a že i on si nás váží. Že pro něj nejsme jen tak někdo.
Také Ježíš ustanovil eucharistickou večeři, aby nám potvrdil, že jsme jeho přátelé, můžeme s ním počítat a nejsme v Božích očích nějaký bezvýznamný dav. Právě dnes pověřil Ježíš apoštoly a jejich nástupce, biskupy a kněží, aby v jeho díle pokračovali. Zvali k této nebeské posile všechny poutníky a sytili je chlebem života, jako Bůh sytil Izraelity na poušti.
Tímto pozváním nás Kristus vyznamenal a obdaroval, ale současně nám ukázal i svou nesmírnou pokoru. A tuto pokoru dal za vzor a úkol i nám, když učedníkům umyl zaprášené nohy, jako nejposlednější otrok v domě. Ne slovy, ale vlastním příkladem nám uložil, abychom se jeden nad druhého nepovyšovali, ale navzájem si pomáhali a sloužili.
Všichni jsme tu jen na návštěvě. Jsme Boží hosté, pozvaní na čas do tohoto světa. Vše co znamenáme, vlastníme a umíme je jeho dar, který máme využívat k prospěchu druhých a ne k povyšování se nad druhé. Ať už jako nástupci apoštolů – biskupové a kněží, či jako laici - nástupci dalších Ježíšových přátel a posluchačů. Všichni máme prokazovat bližním účinnou lásku, jednat podobně jako náš nebeský Učitel, a tak dojít na místo, kde nám touží vystrojit hostinu, při níž bude servírovat ten nejvytouženější dar – nikdy nekončící štěstí, dokonalý pokoj a bezpečí.
