Dnešní první čtení nemá být jakousi lekcí zbožného dějepisu, pojednávající pouze o událostech starých dva tisíce pět set let, které se přihodily na Blízkém východě, ale velmi se týká i nás osobně. Vždyť kdo z nás si někdy neřekl „to jsem dopadl, to je bída, teď jsem fakt na dně, už mám všeho plné zuby, už nevím kudy kam“. Dostaneme se do beznadějné situace, sejdou se různé problémy, a my netušíme, co si s nimi počít.
Začne zlobit zdraví, selhávají nám mezilidské vztahy s nejbližšími, přichází problémy v práci, spousta nepřehledných povinností, a třeba ještě i komplikace s bydlením či s dětmi. Navíc člověk v takových případech obvykle zjistí, že si za to do značné míry může sám. Nese důsledky své lehkomyslnosti, lenosti či nedbalosti, spoléhání na to, že to „nějak dopadne“. Kdyby kdysi jednal trochu jinak, nemuselo to dopadat tak nešťastně. Mohl se rozhodnout správně, ale pokazil to.
Zkrátka, člověk se může snadno ocitnout v obdobné situaci, jako ti Izraelité, naříkající nad zničeným Jeruzalémem a vypáleným chrámem. Přišli o všechny jistoty, na které spoléhali, o vše hezké z čeho se radovali, a před nimi bylo jen bezútěšné otroctví a robota.
Babylóňané je odvlekli do cizí země, jako nás může odvléci choroba do nemocnice či stáří do domova důchodců. Připravili je o nejbližší, jako nás může připravit o nejbližší rozpad rodiny. Obrali je o veškerý majetek, jako nás může obrat inflace, špatná investice či ztráta zaměstnání.
Zkrátka, navršily se jim problémy až nad hlavu a jejich trápení nebylo nijak hrdinské a mučednické, ale úplně všední a trapné. Navíc si uvědomovali, jak snadno se tomu všemu mohli vyhnout, kdyby oni i jejich otcové jednali prozíravěji. Stačilo věnovat pozornost slovům proroků, kteří to vše předpovídali a mnohokrát je varovali.
Takové chvíle může zažívat úplně stejně člověk věřící i nevěřící. Průšvihy občas dolehnou na každého. Co však tyto dva lidi od sebe odlišuje, je naděje. Nevěřící může spoléhat jen na sebe, že to možná nějak vlastními silami zvládne, či spoléhat na štěstí, které snad jednou zase přijde, ale nemá nic jistého.
Věřící Izraelita i věřící křesťan však ví, že na to není sám. Sice je mu stejně nepříjemně a protivně, jako nevěřícímu, ale nemusí jen úpět, ale má na koho spoléhat. Bohu není lhostejný. Odvlečení Židé dřeli na megalomanských stavbách pro babylónské panovníky úplně stejně jako otroci z jiných národů, ale na rozdíl od nich měli v koho doufat. Věděli, že Hospodin je neopustí a ve svůj čas se jich zase ujme.
Vzali tedy svůj úděl jako přechodnou zkoušku a dokázali se těšit na chvíli, kdy zase bude lépe. Nerezignovali. Poctivě dělali svou práci, plnili své povinnosti. Ale po práci si ještě dokázali udělat chvíli, aby se sešli a navzájem povzbuzovali modlitbou i četbou Písma svatého. Navzájem si také pomáhali a učili se vidět nejen starosti a trápení své, ale i druhých. Naučili se nebýt navzájem lhostejní a mít soucit.
Právě proto, že jednali jinak než ostatní otroci, plní nenávisti, falše, sobectví či rezignace, začali si jich i ti Babylóňané postupně vážit a potichu je obdivovat. Dávali jim čím dál víc svobody, umožnili jim zase nabýt nějakého majetku, získat lepší práci a bydlení, zakládat rodiny a stavět synagogy.
Trvalo to dlouho, sedmdesát let, ale nakonec se z toho Izraelité dostali. V době, kdy jim král Kýros udělil svobodu a propustil je s bohatými dary domů, byli, už jinými lidmi. Ne jen tím, že se obměnily generace, ale především jiným smýšlením a chováním. Už více spoléhali na Hospodina, než na majetek, kontakty a vychytralost. Už byli štědřejší, milosrdnější a lidštější. Už věděli jak důležité a pravdivé je Boží slovo, jak je třeba naslouchat prorokům, a jak dokáže člověka posílit i v té nejhorší situaci modlitba. Už si víc vážili Hospodinovy blízkosti a jeho pomoci, už se uměli radovat z jeho zákona, Tóry, ukazující člověku bezpečnou cestu životem. Radost z Hospodina byla jejich silou, a tak nebyli smutní, i když je rozhodně nečekal po návratu do Svaté země snadný život.
I my dnes žijeme v dobách nejistých a temných. Slyšíme zprávy, které jsme si ještě nedávno nedokázali představit, které nás naplňují obavami, a málo co s tím můžeme udělat. Není to v našich rukou. Ale i pro nás platí slova, která v evangeliu řekl uprostřed noci Pán Ježíš pozornému Nikodémovi: „tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. Boží láska není levná. Naše záchrana stála Krista na kříži utrpení a smrt, ale on také na kříž přibil zlo, jako starého hada, takže nám už není schopno doopravdy ublížit. Jen syčí a plive jed, ale doopravdy uškodit už nedokáže.
S Bohem se nakonec každá temnota rozplyne a do našeho života zase přijde světlo. Jen je třeba vytrvat, jednat poctivě, plnit každodenní povinnosti, nepodléhat beznaději a strachu. Milostí Boží jsme spaseni a spaseno bude i vše, co je nám drahé.
