Pán Ježíš se o svém božství vyjadřoval velice úsporně. Jako by to, že je Božím
Synem, jedním z Nejsvětější Trojice, před lidmi takřka skrýval. Jen málokdy naznačil
apoštolům, kým vlastně je, jaký je jeho původ a důstojnost. Mělo to své důvody. Pro
Izraelity bylo tajemství Nejsvětější Trojice dosud nepochopitelné a tvrzení, že je
někdo Hospodinovým jednorozeným Synem působilo velké pohoršení. Jako přísní
monoteisté to považovali za rouhání, za jakousi výrobu dalších bohů. A tak Ježíš spíše
naznačoval, a vydával svědectví o sobě raději skutky a znameními, než slovy.
Například tehdy, když konal něco, co dokáže jen Bůh: odpouštěl hříchy, uzdravoval
malomocné, povolával zpět k životu zemřelé, či se proměnil na hoře Tábor.
V evangeliích, která se čtou při mších před Velikonočními svátky, však nacházíme
několik vzácných míst, kde to Kristus tak říkajíc rozbalil naplno a výslovně se označil
za rovného Bohu Otci. Tyto Ježíšovy promluvy, zachycené svatým Janem, velmi
pomohly teologům, aby vypracovali systematickou nauku o Trojici a pokusili se
popsat vztahy mezi jednotlivými Božskými osobami.
Já bych se však dnes nechtěl zabývat touto poměrně komplikovanou oblastí
věrouky, ale raději si všimnout jediné Ježíšovy věty: „Můj Otec je dosud činný, i já
jsem činný“. To je, myslím, velmi důležité i pro nás. Naznačuje to, že Boží dílo stvoření
pokračuje. Nic neskončilo. Není tomu tak, že by Hospodin na počátku stvořil svět a
pak už jen nerušeně odpočíval a bylo mu jedno, co se zde děje. Je stále činný a svět
mu není lhostejný. Hospodin prostřednictvím Ježíše do světa stále zasahuje a pečuje
o něj.
2
Díky tomu má smysl se k němu obracet, prosit jej, modlit se k němu, ale také mu
děkovat. Je činný a pečuje i o mne, a pečuje o to, abychom my i veškeré tvorstvo
vyvázli z dědičného hříchu, z hrozného narušení a poškození, jímž se do světa dostalo
utrpení, nespravedlnost a smrt. Není mu jedno, že tvorstvo sténá a trpí. Jeho činnost
vyvrcholila tím, že poslal do tohoto světa, sužovaného zlem, svého Syna, aby začal
velké dílo záchrany. Aby nás vykoupil ze všeho, co nás ohrožuje a ničí, co nás přivádí
k smutku a zoufalství. Ježíšova smrt na kříži ukázala, jak je zlo ohavné a silné, ale také
potvrdila, že dobro a láska Otce je silnější. Zatímco Otec tvoří a žehná, dává věcem
řád a lidem radost, umí zlo jen bořit, ničit a parazitovat, ale nedokáže nic skutečného
vytvořit. Velikonoce jsou oslavou Boží činnosti v náš prospěch. Připomínkou velkých
skutků, které činný Otec vykonal, a povzbuzením, že bude jednat i nadále.
Při pohledu na dnešní svět je někdy třeba velké víry, aby člověk neztratil naději,
aby uvěřil, že Bůh svět miluje a stará se o něj a dokáže ho zachránit. Připomínejme si
často, že Otec je spolu se Synem i dnes činný. Činný pro nás. Děkujme za to, svěřme
se mu a spoléhejme na jeho záchranu z každé zlé situace. Ale také si připomínejme,
že i my máme být činní. Hospodin není pasivní a nemáme být pasivní ani my. Bůh
nám svěřil úkol spolupracovat s jeho Synem a podle našich možností pomáhat a být
užiteční. Pokračovat s ním v díle vykoupení a vyvažovat zlo ve světě dobrem, otírat
slzy, povzbuzovat, žehnat a rozdávat.
Je před námi mnoho úkolů, zkoušek a příležitostí, mnohé se nám zdá takřka
nezvládnutelné, ale nejsme na to sami. Společně s naší činností a snahou je činná celá
Trojice, která tvoří, obnovuje a posvěcuje, která především miluje každého člověka i
každého tvora.
Prob. Ivo Prokop
Předvelikonoční rozjímání
Kategorie: Promluvy a zamyšlení |
Doporučujeme
Vítejte na nových webových stránkách Římskokatolické farnosti - proboštství Jindřichův Hradec. Věříme, že si na ně brzo zvyknete a najdete všechno, co budete hledat a co Vás bude zajímat. Zároveň prosíme o trpělivost a pochopení, pokud by něco nebylo úplně v pořádku - sami se s novým systémem teprve sžíváme. Budeme rádi za konstruktivní připomínky a postřehy. Děkujeme.
Novinky z církev.cz
Chci si přečístČtení z dnešního dne: Neděle . .
Sk 9,26-31; Žalm 22; 1 Jan 3,18-24
Jan 15,1-8
Co znamenají slova „Zůstaňte ve mně...“ a jak je naplnit? Být v Ježíšovi rozhodně neznamená držet se ho jako maličké dítě, které se bojí poodstoupit od maminky a zoufale svírá její šaty. Toto „zůstávání“ označuje stav srdce. Snad podobně jako můžeme spolu s přáteli prožívat i obyčejné setkání, které nás ale spojuje, anebo naopak být sice fyzicky přítomni, ale myšlenkami bloudit kdesi v práci. Být v Kristu obnáší naši aktivitu, ochotu, zapálení, touhu i radost z jeho blízkosti. Toto zůstávání není nudné meškání, jako když nám ujede autobus. Je to naopak prodlévání v blízkosti toho, co naplňuje náš život, co nás baví a těší.