Na stránkách evangelia páté neděle v mezidobí nám sv. Marek popsal Ježíšův pracovní den, zahrnující modlitbu, kázání, vyučování, uzdravování, osvobozování od zlých duchů i soukromé rozhovory s apoštoly a dalšími učedníky. Jistě jsme překvapeni, kolik toho Ježíš dokázal za jediný den zvládnout. 

Ježíš je pro nás příkladem v tom, že začínal svůj den důkladnou modlitbou, rozhovorem s Nebeským Otcem, a modlitbou v ústraní svůj den také zakončoval. Modlitba prodlužuje či natahuje čas. Díky tomu měl jeho den správný řád, vše probíhalo beze spěchu a zmatků, bez zbytečných prostojů či stresu.

Já bych se však chtěl dnes věnovat ještě jiné věci, která nás při četbě tohoto úryvku může překvapit. Ježíš totiž pomohl velkému množství lidí, ale nikde už neslyšíme, že by to nějak ovlivnilo jejich život. Že by se s Pánem Ježíšem nějak spřátelili, nechali se od něj poučit, následovali ho, zastali se jej, když se ocitl v nebezpečí od nepřátel. Ti lidé od Krista nechtěli a neočekávali nic hlubšího, než aby jim splnil jejich přání, uzdravil je, a šel si po svých. Šlo jim o sebe a své problémy, a ne o Ježíše.

Na druhé straně bylo pár lidí, kteří ke Kristu nepřišli s tím, že by ho o něco žádali, očekávali nějaké výhody či splněná přání, ale prostě chtěli být s ním, naslouchat mu, něco se od něj naučit, dát se jím vést životem. To byli pastýři od Betléma, Mudrci od Východu, někteří z apoštolů, zbožných žen či moudrých znalců Písma, kteří byli vnímavými učedníky. Patřil k nim i Starý Simeon a prorokyně Anna, kteří jen s radostí vzali Ježíška do náručí a radovali se.

A pak tu byli i takoví, kterým Ježíš nějak pomohl, uzdravil, osvobodil, odpustil jim, a to, co zažili, s nimi nějak zásadně pohnulo, znamenalo to pro ně vnitřní proměnu a svůj život zaměřili úplně jinak než dosud. Začali žít duchovně, svědčit o Kristu, pomáhat druhým, těšit se na příchod Božího království. Chtěli dát najevo, že Boží pomoc neberou jako nějakou samozřejmost, něco, co jim Bůh vlastně dluží, ale jako veliký dar, na který je třeba také velkoryse odpovědět. Tito lidé, jako byla třeba Petrova tchýně, Máří Magdaléna, uzdravený malomocný nebo vyléčený slepec od Jericha, mohou být pro nás asi největší inspirací.

I nám Ježíš už prokázal mnoho dobrého, i my bychom rádi, aby nám víra i nadále přinášela nějaký užitek a tak trochu se i prakticky vyplácela, a právě proto bychom se měli učit Kristu děkovat a na vyslyšení proseb velkoryse odpovídat. Stávat se opravdovými přáteli Pána Ježíše, s osobním vztahem, a ne jen občasnými žadateli předkládajícími své prosby, když nám už nic jiného nezbývá.

Všichni, kdo se mají rádi, si své přátelství musí často potvrzovat nějakými skutky, nějakými znameními, aby neskomíralo a neusychalo. Sv. Matka Tereza říkala, že je třeba se každý den na Boha usmát, zamávat mu, připomenout mu, že tu jsem a mám ho rád. Bez tohoto důvěrného a skoro dětského vztahu k Otci se z víry stává otrava a šeď. Jen plnění povinností a čekání na vyslyšení proseb, které ani pořádně nezformulujeme a neuděláme si čas na jejich poctivé vyslovení v modlitbě.

Napadá mne k tomu jedno přirovnání. Nedávno jsem jel k zubařce do Příbrami. Obvykle, když rychlík vjíždí do zdejšího nádraží, je krásně vidět Svatá Hora. Poutní místo ční nad městem a dodává mu půvab. Tentokrát však byly mraky tak nízko, že celou Svatou Horu zakryly. Jako by tam vůbec nebyla. Člověk mohl spatřit jen obyčejné paneláky a tovární haly a město vypadalo naprosto tuctově, nudně a pochmurně. To nejdůležitější mu scházelo.

Řekl bych, že obdobně je tomu s životem lidí, kteří nemají důvěrný vztah ke Kristu, k Panně Marii, andělům a svatým. Cosi krásného a důležitého jako by jim zůstávalo skryto. Jako by přicházeli o jistotu a oporu. O záruku toho, že tu je kdosi, kdo nad námi bdí, kdo nás provází a pomáhá, kdo dává našemu životu cíl a činí jej bezpečným, ať se děje cokoliv těžkého.

Jóbovi, jehož nářek patří do dnešního prvního čtení, pomohlo i to, že si mohl s Bohem otevřeně vyříkat, co jej tíží, co na něj hrozného přišlo. Bez důvěry, že tu Bůh je, že nám naslouchá, a že nám může pomoci, by to nemělo žádný smysl. Bylo by to jako křičet k nějakým hvězdám či galaxiím, kterým je srdečně jedno, co prožíváme.

Ale s přítelem, který je moudřejší, zkušenější a mocnější než my, si můžeme vyjasnit i věci, které jsou těžké a kterým nerozumíme. Mluvíme ke Kristu, který zkusil, co to znamená přijít o všechny lidské jistoty a umřít opuštěný na kříži. Mluvíme ke Kristu, který má ovšem také moc nám vše, oč přicházíme, vrátit. Nepomohl jen kdysi Petrově tchýni, ale pomáhá stále.

Hleďme skrz temné mraky vzhůru k zářícímu nebi. Je tam, i když se občas zdá, jako by tam nebylo nic než temnota a prázdno. Všímejme si jeho zásahů do našeho života a nechme se jimi povzbudit a posílit a dejme se jako ta tchýně podle svých možností do přátelské služby Pánu.  

Prob. Ivo Prokop