Vydejme se do Otcova domu

Blížící se svátky zemřelých nám letos nepřipomíná počasí, které rozhodně zatím není „dušičkové“, ale o to důrazněji nás k zamyšlením nad smrtí vedou události,
o nichž slyšíme každý den ze sdělovacích prostředků. Zprávy o zabitých na Ukrajině se pomalu staly něčím „běžným“, stovky mrtvých ve Svaté zemi dosud šokují a k tomu přichází každou chvíli sdělení o obětech přírodních katastrof – povodní, požárů a zemětřesení.

Není to ovšem nic zcela nového. Stále platí neveselé konstatování sv. Řehoře Velikého, který v jedné z nejtemnějších dob po zhroucení Římské říše říká: „Co nás, prosím vás, ještě tu na světě těší? Všude vidíme žal a všude nářek. Města jsou zničena, rozvráceny pevnosti, pole zůstávají neobdělána, země pustne… Sedláka není vidět na poli, v městech zůstává jen hrstka obyvatel a i ty chabé zbytky lidstva denně a bez ustání zkrušuje trápení…“ Jako by sv. Řehoř viděl zničenou Ukrajinu. A poté jako by pohlédl do dnešní Svaté země a říká: „Některé lidi odvádějí do zajetí, jiné zmrzačují a jiné vraždí před našimi zraky. Co nás tedy ještě má těšit na tomto světě, moji bratři? Milujeme-li takový svět, jako je tento, pak nemilujeme radost, nýbrž rány“.

Kdysi jsem slyšel o jednom zbožném řidiči, který rád bral stopaře. Když se s ním pak rozjel, zeptal se řidič stopaře: „Jsi připraven na smrt?“ Stopař obvykle poněkud zbledl či zezelenal a poděšeně hleděl, kudy z auta řízeného šílencem uniknout, ale řidič následně začal se stopařem mluvit nikoliv o smrti, ale o věčném životě, o Kristu a zvěstoval mu evangelium.

Podobně drsně, jako ten řidič stopařů, se i nás události, o nichž se neustále dozvídáme, tážou: „Jsi připraven na smrt? Počítáš s tím, že tu nejsi natrvalo? Děláš něco pro dosažení nebe?“ Kdosi napsal, že jsme dostali k dispozici pár desetiletí, abychom se rozhodli, kde budeme trávit celou věčnost. Ježíš nepřišel jen proto, aby nám pomáhal dobře prožít pozemský život, ale aby nám umožnil vstoupit do života trvalého a nádherného, který je darem nebeského Otce.

V nynějším světě hledáme skutečný a trvalý pokoj, štěstí a bezpečí dost marně. Vždy nám to něco pokazí. Ale je před námi cíl, který nám vše vynahradí. Ten zmiňovaný sv. papež Řehoř, poté co konstatoval smutný stav světa, nesložil ruce do klína, neutekl někam poustevničit do jeskyně, ale konal, co bylo v jeho možnostech, aby trpícím pomohl.

Pomáhal ožebračeným, trpělivě vyjednával s divokými barbary i podlými Byzantinci, vykupoval rukojmí, nechával opravovat pobořené akvadukty, staral se
o raněné a nemocné, ale také pečoval o nádhernou liturgii – posilu ducha – a posílal misionáře do vzdálených zemí. Ukazoval lidem, že jediná jistota je u Krista a my se
z jeho přátelství a z jeho darů můžeme radovat a tu radost předávat druhým, i když se kolem vše zmítá a hroutí. Kartuziánští řeholníci to později shrnuli do svého hesla: „Stat Crux dum volvitur orbis – Kříž stojí, i když se svět kolotá“.

Já jsem si to opět uvědomil na pouti ve Vyšším Brodě, kdy jsme mohli uctít prastarý Závišův kříž. Lidé na něj použili to nejcennější, co vůbec měli k dispozici. Nejkvalitnější dokonale tepané zlato, drahokamy z Ceylonu a Jávy, nesmírně vzácné byzantské přihrádkové emaily. Všechna ta krása však ukrývá něco mnohem vzácnějšího. Totiž dvě destičky cedrového dřeva z pravého Kristova kříže. Ty vypadají obyčejně, nenápadně, jsou skryté a přitom jsou nejcennější. Kvůli nim byl tento relikviář s nevýslovným úsilím a náklady zhotoven. Aby nám připomínal, že jsme skutečně byli na kříži vykoupeni, že jsme pro Boha dražší a vzácnější než nějaké zlato a drahokamy, že nám křížem otevřel ráj, přinesl skutečné bohatství a přijal nás za syny a dcery. Dnes jako by z kříže odpadávaly ozdoby, všechno to zlato, safíry, kameje, ale zůstává to podstatné, Boží, svaté dřevo stromu života.

Závišův kříž byl nošen na žerdi v čele liturgických průvodů v dobách slavných, pokojných a požehnaných, kdy se budovalo a tvořilo, ale i v dobách hrozivých, kdy se ničilo a zabíjelo. To nás ujišťuje, že v každé chvíli před námi jde Kristus a dodává naději, zahání zlo a ukazuje k nebi. Proto bychom měli i v dnešních časech posílit své přátelství s ním. Intenzivněji prožívat liturgii a modlitbu. Modlit se žalmy, které vyjadřují důvěru v Boha, který nezklame ani uprostřed největších převratů. Nebát se přispět na pomoc ubohým. Nebát se mluvit o důvodech naší naděje. Abychom na otázku: „Jsi připraven na smrt?“ mohli odpovědět jako sv. papež Jan XXIII.: „Pane, už jdu“.

Prob. Ivo Prokop