Před časem jsem narazil na zajímavý rozhovor s policejním kaplanem majorem Laňkou, který je současně instruktorem útvaru rychlého nasazení. Tento jáhen mimo jiné vyprávěl o výcviku nových uchazečů o službu v této jednotce. Završením jejich náročné přípravy je tak zvaný „pekelný týden“, kdy je vyvezou někam do vojenského prostoru a zde musí ukázat co v nich doopravdy je.
V tomto týdnu se na ně nahrne ohromná fyzická a psychická zátěž. Pořádně se nevyspí ani neumyjí. Mají nedostatek jídla. Musí plnit neočekávané úkoly pod velkým tlakem. Ve stresu a s minimem prostředků musí nejen přežít, ale i splnit rozkazy, které se často mění. Člověk se pak dostane na hranici svých možností, tak říkajíc si sáhne na dno a ukáže naplno své kvality a schopnosti a pozná i svá omezení a slabosti. Když to zvládne a vydrží, už ho jen tak něco nerozhodí, už si může oprávněně věřit a náročná služba je pro něj v pohodě. Také se takovým způsobem stane z jednotlivců skutečný tým, v němž může jeden spoléhat na druhého.
Řekl bych, že to, co my nazýváme Svatý týden, tedy čas od Květné neděle do Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, bylo pro apoštoly a další Ježíšovy přátele právě takovýmto „pekelným týdnem“, kdy zažili naprosto kritické a hraniční situace a kdy pravdivě poznali, jak na tom jsou.
Na počátku byly iluze, že už vlastně s Kristem zvítězili. Slavný vjezd do Jeruzaléma, nadšený jásot zástupů, pomazání drahým olejem při hostině u Marie, Marty a Lazara. Pak fáze zklamání a rozpaků, když Ježíš nevyhlásil žádnou revoluci a neujal se moci. Jen tiše odešel z chrámu a začal vést těžko pochopitelné řeči o své úzkosti, strachu a dokonce smrti. Na chvíli se ještě zdálo, že se věci vrací k normálu při velikonoční hostině, kdy v pohodlném domě společně jedli beránka. Jenže vzápětí následovalo odhalení zrádce ve vlastních řadách, Jidáše, a pak už se všechno řítilo tím nejděsivějším směrem. Noční bdění v Getsemanech, kdy apoštolové stejně usnuli. Zatčení Ježíše a trapný pokus Petra jej bránit, kdy ani netrefil hlavu služebníka velerady a zmohl se jen na utnutí ucha. Poté už se všichni rozprchli, poschovávali, byli zcela demoralizovaní.
Vojenští a policejní instruktoři mají zkušenost, že nejlépe neobstojí sebevědomí a fyzicky nejzdatnější hrdinové, přesvědčení, že všechno zvládnou, ale často lidé, od kterých by to na první pohled málokdo čekal. Tak první selhal Petr, chlubící se nejprve, jak půjde s Ježíšem klidně i do vězení a na smrt, aby vzápětí zapíral před děvečkou vrátnou, že tohoto člověka vůbec zná. Byl na konci svých psychických i fyzických sil, už se jen chtěl ohřát a mít od všech pokoj.
Naopak apoštol Jan, mladík s intelektuálskými sklony, u nějž bychom to asi příliš nečekali, se ukázal jako velmi odolný a dokázal si i v takovéto situaci poradit. Uměl získat informace, oslovit správné lidi, vyhodnotit situaci. Nebál se proniknout ani do veleknězova paláce, jít po křížové cestě za Ježíšem a stát na Golgotě pod křížem. Při tom nemyslel jen na sebe, ale zvládal postarat se i o Pannu Marii, být jí oporou v nejtěžších chvílích, a právě proto mu ji Ježíš svěřil do péče.
Zrovna tak se ukázalo, když se ve strachu vytratili nejbližší učedníci, že na jejich místa nastoupili jiní, od kterých bychom to opět vůbec neočekávali. Lidé, kteří se dosud drželi spíše v povzdálí a nejevili se jako velcí nadšenci. Členové velerady Josef z Arimatie a Nikodém, kteří se nezalekli jít k Pilátovi a vyžádat si tělo popraveného židovského krále Krista a stihli mu bleskově vystrojit nákladný královský pohřeb.
A pak tu byly samozřejmě ženy, kterými jak Židé, tak i Římané poněkud pohrdali. Ty ukázaly opět velkou statečnost a vytrvalost. Nejen, že stály vytrvale až do konce uprostřed urážek pod křížem, ale již za svítání dne po sobotě, kdy se většina učedníků ještě schovávala, nebo utíkala pryč z Jeruzaléma, spěchaly ke hrobu, aby dokončily vše, co se v předvečer svátků již nestihlo.
A právě tyto ženy jako první zažily to, jak se jejich „pekelný týden“ změnil v týden opravdu Svatý, požehnaný a nádherný. Jim se jako prvním ukázal Ježíš vzkříšený. Ne jako nějaký přelud, který postraší a zmizí, ne jako iluze, která se vzápětí rozplyne, ale jako opravdu živý, zdravý, oslavený a především přátelský a laskavý, jak ho dobře znaly. V tu chvíli zažily nevýslovnou radost, podobnou radosti mudrců v Betlémě. Za svítání i jim zazářila hvězda, když Kristus vyšel z jeskynního hrobu. Podobně se pak Ježíš ukázal i učedníkům putujícím do Emauz, těm zahořelo srdce radostí, a na večer i zmateným apoštolům, kteří se váhavě a ve strachu shromáždili ve večeřadle. I ti se zaradovali, když uviděli Pána. Ježíš přinášel radost, nikoliv tresty, napomínání a kárání. Přinášel vítězný pokoj a jásot a velkoryse prominul slabosti a selhání.
Týdenní zkouška skončila a všichni kdo tím prošli, měli nejen radost, že vše nakonec dobře dopadlo, ale i důvody k zamyšlení, jak obstáli a co se sami o sobě dozvěděli. Ježíš pak pozval učedníky do bezpečné Galileje, aby si to tam v klidu vyhodnotili. Nikoho z kurzu nevyloučil. I Petr, který nyní zpokorněl, prošel. Sice selhal, ale uměl litovat, chyby si přiznat a poučit se pro příště. Všichni tou zkušeností dozráli, získali schopnost spoléhat ne na sebe, ale jedině na Krista, ať se děje cokoliv. Uvědomili se také, že Kristus jim svěřil úkoly a nikoliv funkce a prebendy, že tu mají být pro druhé a ne pro své pohodlí a svou slávu. Zvládli školení, kurs, ale před nimi je praxe, každodenní služba a činnost. Ještě nejsou v cíli, ale na cestě. Ale tu cestu dokážou zvládnout.
Myslím, že i my občas ve svém životě absolvujeme takovouto zkoušku, takovýto „pekelný týden“, kdy je to někdy opravdu hrozné, zoufalé, nepřehledné, a kdy toho už máme naprosto dost. Ale pokud se držíme Boha, pak i tím projdeme, zvládneme to a zkušenostmi zmoudříme. Teprve s odstupem někdy poznáme, že to byl ve skutečnosti Svatý týden, kdy nám byl Ježíš blízko a kdy nás ocenil jako své elitní spolubojovníky, kdy nás přijal mezi své nebližší, kterým důvěřuje a kterým svěřuje nejdůležitější úkoly.
Ti, kdo se hlásí k jednotkám zvláštního nasazení, nestojí obvykle o to, aby měli přípravu ošizenou, pohodlnou, co nejsnadnější a protekční. Neplánují se ve službě flákat. Chtějí se něco naučit, ukázat že to zvládnou i když je to těžké a pak to také uplatnit a využít. Mají motivaci a chtějí to dělat naplno. Myslím, že bychom se u nich jako křesťané měli trochu inspirovat a mít radost ze své služby, i když je někdy náročná a vyčerpávající. Vždyť jdeme za skvělou odměnou v nebi a zárukou je nám Kristus zmrtvýchvstalý.